Matiné JAMU

Alexandr Glazunov: Výběr z písní a romansů

Alexandr Glazunov: Elegie, op. 17

Leoš Janáček: Výběr z písní (Moravská lidová poezie v písních, Ukvalské písně)

Leoš Janáček: Pohádka pro violoncello a klavír

Ve své době byl Alexander Glazunov jedním z nejuznávanějších ruských skladatelů. Vedle skladatelské činnosti byl také ctěným dirigentem a dlouholetým ředitelem petrohradské konzervatoře. Ač umírá až v roce 1936, nikdy neopustil hudební jazyk pozdního romantismu. I když byl znám především jako skladatel symfonické tvorby, zanechal též úctyhodné komorní dílo i písně.

Moravská lidová poezie v písních představuje nejrozsáhlejší cyklus Leoše Janáčka (1854–1928) obsahující 53 písní. Skladatel na něm pracoval mezi lety 1892–1901, tedy v období spojeném také s prací na opeře Její pastorkyňa. Janáček se intenzivně zabýval lidovou hudbou a sběrem písní zhruba od roku 1888, přičemž vrchol této činnosti spadá právě do let devadesátých, kdy se tento zájem úzce propojil i s jeho kompoziční prací. Lidové písni však zůstal věrný po celý život. Také úpravám lidových písní pro zpěv s klavírním doprovodem se věnoval řadu let. Do jisté míry s nimi experimentoval a díky tomu tvoří tyto písně velmi osobitou část skladatelovy tvorby. V roce 1892 nakladatel Šolc publikoval druhé vydání Kytice z národních písní moravských, kterou „uvili“ František Bartoš se Lvem Janáčkem. Při této příležitosti nakladatel vyzval Janáčka, zda by nepřipojil k písním také klavírní doprovod. Janáček tak učinil u patnácti písní, které Šolc vydal v prvním sešitu v roce 1893. Druhý sešit vyšel až v roce 1902, kdy nakladatel uveřejnil zbývajících 38 písní. Souborně pak vyšly pod názvem Moravská lidová poezie v písních až v roce 1908. Poprvé písně (a to pouze čtyři) zazněly v Brně roku 1904. Za skladatelova života patrně nebyl cyklus kompletně proveden.

Inspirací pro Janáčkovu Pohádku pro violoncello a klavír byla pohádka Vasilije Andrejeviče Žukovského „Skazka o care Berenděje, o syně jego Ivaně careviče, o chitrostjach Koščeja bezsmertnogo i o premudrosti Marji carevny, Koščejovoj dočeri“. Není to první ani poslední případ, kdy se Janáček obrací k ruskému námětu. Příběh o neuváženém slibu cara, kvůli němuž ztratil své jediné dítě, Janáček dokončil v první verzi 10. února 1910. Autograf obsahuje tři věty. Pohádka byla provedena 13. března 1910 v rámci VI. sonátové hodiny na brněnské varhanické škole. Následně Janáček upravil skladbu do čtyř částí a tak ji nechal provést 12. března 1912. Třetí verze byla vydána tiskem v roce 1923. Charakter skladby napovídá, že ji Janáček vytvořil v letech jisté beznaděje a osamocenosti.  

Jiří Zahrádka

PŘI NÁKUPU 3 A VÍCE PŘEDSTAVENÍ ZÍSKÁVÁTE 25 % SLEVU, PŘI NÁKUPU 5 A VÍCE PŘEDSTAVENÍ ZÍSKÁVÁTE 30 % SLEVU.