12. 11. 2022 v 19 h
Vila Tugendhat
Violoncello: Tomáš Jamník
Klavír: Ivo Kahánek
Představení trvá 65 minut včetně 20 minutové pauzy.
Festival pas nelze uplatnit na představení ve Vile Tugendhat.
Leoš Janáček: Pohádka pro violoncello a klavír, JW VII/5
Alexandr Glazunov: Elegie pro violoncello a klavír, op. 17
Krzysztof Penderecki: Divertimento pro violoncello sólo
Sergej Rachmaninov: Sonáta pro violoncello a klavír g moll, op. 19
Na odpoledním koncertu vystoupí dvě výjimečné hudební osobnosti: violoncellista Tomáš Jamník a klavírista Ivo Kahánek.
Inspirací pro Janáčkovu Pohádku pro violoncello a klavír byla pohádka Vasilije Andrejeviče Žukovského „Skazka o care Berenděje, o syně jego Ivaně careviče, o chitrostjach Koščeja bezsmertnogo i o premudrosti Marji carevny, Koščejovoj dočeri“. Není to první ani poslední případ, kdy se Janáček obrací k ruskému námětu. Příběh o neuváženém slibu cara, kvůli němuž ztratil své jediné dítě, Janáček dokončil v první verzi 10. února 1910. Autograf obsahuje tři věty. Pohádka byla provedena 13. března 1910 v rámci VI. sonátové hodiny na brněnské varhanické škole. Následně Janáček upravil skladbu do čtyř částí a tak ji nechal provést 12. března 1912. Třetí verze byla vydána tiskem v roce 1923. Charakter skladby napovídá, že ji Janáček vytvořil v letech jisté beznaděje a osamocenosti.
Mladý Glazunov měl jedinečnou příležitost setkat se v roce 1884 na svém evropském turné s proslulým Ferencem Lisztem. Ten byl Glazunovem okouzlen a velmi se zasadil o uvedení jeho první symfonie ve Výmaru. Když Liszt o dva roky později v Bayreuthu zemřel, Glazunova tato zpráva hluboce zasáhla. A právě Elegií pro violoncello a klavír, op. 17 s podtitulem Une Pensée à François Liszt uctil tohoto velkorysého hudebního génia. Hudba ztělesňuje nostalgii, krásné vzpomínky i smutek.
Skladba Divertimento/Suita pro violoncello sólo Krzysztofa Pendereckého byla zkomponována mezi léty 1994–2013. Skládá se z šesti kontrastních oddílů psaných v období dvanácti let. Penderecki se v ní obrací k neoromantické estetice a využívá temné lyrické polohy violoncella s různým zabarvením.
Na přelomu 20. století procházel Sergej Rachmaninov vážnou krizí sebedůvěry, která byla vyvolána značným neúspěchem jeho Symfonie č. 1 v roce 1897. V následujících třech letech nebyl skladatel schopen napsat téměř nic. Když se opět vrátil k tvorbě, mezi prvními kompozicemi byla právě Sonáta pro violoncello a klavír g moll, dokončená v listopadu 1901. Naštěstí tentokrát Rachmaninov slavil úspěch. Když psal tuto půvabnou sonátu, jistě netušil, že to bude jeho poslední komorní dílo. Poté už se věnoval pouze sólovým klavírním skladbám a orchestrálním a sborovým kompozicím.
